Recenze: Dukátová skála

Ve své novince osobitý a radikální filmař nepřekvapivě pokračuje ve stylu nastoleném svými předchozími tituly. 

Na plech má řemeslnější podobu i pár profesionálních herců, ale nekorektnost zabíjí stereotypem.

Pokud víte, do čeho jdete, a tento styl humoru se vám trefuje do noty, tak vám film Na plech polechtá bránici spolehlivě. 

Příběh ze Šluknovského výběžku si utahuje z českých filmů i rasistických stereotypů (jež zároveň hrdě přejímá). 

V nové komedii Martyho Pohla se budete smát skrze blitky a přestože jde o insitní a nemainstreamový snímek, musíme si něj začít zvykat. 

Pointa Na plech je přiznaně předvídatelná, daná žánrem i průběžnými náznaky; zábavu představuje sama cesta k ní. 

Fekálního humoru i některých donekonečna rozvíjených gagů mohlo být občas méně, film by fungoval i tak. 

Jaksi se vytratila většina chytřejšího humoru a zůstaly jen „věci na jistotu“ jako sprostá mluva, zvracení a fekálie.

Co propojuje film Na plech, hudební styl horrorcore, režiséra Martina Pohla a rapera Řezníka?