Česko, 2025, 103 min
Režie: Petra Všelichová
Scénář: Marek Dohnal
Vystupují: Jaromír Nohavica a další
Produkce: Petarda Production
Premiéra: 28. 8. 2025
Distributor: Bohemia MP
Film o Jaromíru Nohavicovi je životopisný dokument, ale rozhodně není nudný a popisný. Jaromír – Jarek Nohavica je oblíbený a úspěšný český písničkář s písněmi, které známe všichni. Bylo o něm napsáno a řečeno mnohé. Je to však jen střípek celkového obrazu této výrazné a nejednoznačné osobnosti. Takže jaký je ten slavný, zbožňovaný i odsuzovaný písničkář vlastně člověk? Jeho život a obraz by byly jiné, kdyby nepřevzal Puškinovu cenu (za překlady písní Vysockého a Okudžavy) od prezidenta Putina. Muže, který rozpoutal válku na Ukrajině a je označován za válečného zločince. Tento fakt staví Nohavicu do špatného světla, i když už v první dekádě jeho profesionální dráhy, v nevlídných normalizačních časech, byl bojovníkem s režimem a dostal za to, co zpíval a říkal na svých koncertech, několik zákazů činnosti.
Jaromír Nohavica píše písně přes 40 let. Jak se svět okolo něj mění, se odráží v tématech, která zpracovává i v atmosféře jeho koncertů, které jsou vždy vyprodány. Protože na jeho koncertě si každý najde to své. Jednoho potěší, druhého rozesměje, třetího rozpláče. Nevystupuje však vždy jen jako sólista. Spolupracuje s různými hudebními tělesy, například s Čechomorem nebo Janáčkovou filharmonií. Na svém kontě má přes 500 vlastních písní, spoustu básní, a nejméně 120 textů a překladů písní pro jiné interprety. Ty, které psal pro Marii Rottrovou jsou známé, ale méně se ví, že psal i pro Petra Jandu a skupinu Citrón. Nohavica je také nejpřekládanějším českým písňovým autorem. Jeho písně se zpívají polsky, anglicky, německy, rusky, ukrajinsky, chorvatsky, maďarsky, španělsky, italsky. Sečteno, podtrženo: Jaromír Nohavica je renesanční člověk – talentovaný, plodný, všestranný, osobitý, inteligentní, sečtělý a pilný autor a interpret. Sám sebe označuje indiánským jménem „Ten, kdo skládá a zpívá písně,“ ale umí a dělá toho mnohem více. Dokument by se klidně mohl jmenovat „500 odstínů Jaromíra Nohavici,“ protože jeho osobnost má tolik odstínů, kolik jich vtisknul do svých písní.