Po čem muži touží: Na to se ptejte v jiném filmu a tenhle paskvil raději vynechte

Ještě nejsem, kým chci být je sugestivním portrétem doby a jednoho osobního a uměleckého hledání.

Ve filmu ožívá doba, ožívá protagonistka, která je velmi otevřená. Tvar filmu funguje tak dobře, že zapomenete, že sledujete fotky. Klára Tasovská našla nový přístup

Fotky jsou na několika místech rozpohybované, pracuje se s detaily, výřezy. 

Nemyslel bych si, že devadesátiminutová sekvence statických fotografií s hudbou, zvukovými efekty a vyprávěním může tak dobře fungovat.

Snímek o svém objektu nic sám neodhaluje, natož aby cokoliv problematizoval, nebo nabourával nějakou image.

Je to film se strhujícím narativem životního osudu, nenuceně zajímavý formálně a extrémně inspirující.

Libuše Jarcovjáková jde s kůží na trh a nezamlčuje nic ze svého divokého života. Připouští všechny pochyby o sobě, pocity smutku, ostych.

Film a fotografie tak v dokumentu nezápasí o pozornost, právě naopak. Fungují v dokonalé symbióze.

Co v novém dokumentu Kláry Tasovské obdivovat dřív – fotografie Libuše Jarcovjákové, nebo samotný snímek, který o ní a její tvorbě natočila? 

Je až obdivuhodné, jak přirozeně se podařilo ve filmu prolnout fotografčinu intimní výpověď s obsáhlou a unikátní zprávou i reflexí doby, v níž žila. 

Film je nejsilnější v místech, kde nechává jednotlivé kompozice působit, a evokuje tak mikro příběhy, které se za nimi skrývají.

Je to film, který přináší alternativní pohled na normalizaci. Je to film velmi silný, nejen v obrazovém konceptu.

Film jako málokterý jiný v domácích podmínkách nabízí obraz minulých dekád se zcela současným pocitem, skrze osobní hledání a zachycenou intimitu.

Film je velmi dynamický, upřímný a autentický a funguje skvěle.

Klára Tasovská sestavila ohromně pulzující a díky nepopiratelné autentičnosti i inspirativní obraz jedné pozoruhodné osobnosti.

Odvážné palce si pozvaly režisérku Kláru Tasovskou, jejíž dokumentární portrét Ještě nejsem, kým chci být vstupuje po mimořádných festivalových ohlasech do české distribuce.

Skrze deníkové zápisky a koláž tří tisíc snímků prožíváme dvě dekády života fotografky Libuše Jarcovjákové. 

Anketu o nejlepší filmy uplynulého roku v Cinepuru uveřejňujeme už dlouho, ale letos se stalo něco nevídaného. Na prvních dvou místech se umístily české snímky.

Formálně podmanivá Amerikánka, emotivní i intimní dokument Ještě nejsem, kým chci být nebo divácký hit Jiřího Mádla tvoří jen špičku ledovce nejlepších českých filmů roku 2024. 

Bilance českého filmu 2024: jaké události a osobnosti zaujaly?

Mimořádně vřelého přijetí se dostalo na Berlinale dokumentu Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být.