Domestik: Recenze

Je to videoklip, celé se to nese v alkoholovém oparu. Je to překrásně přestylizované.

Je to velmi emotivní počin a přitom ten film není patetický a kýčovitý. Člověk u něj má chuť tančit.

Bebjak uhrančivě pracuje s několika obrazovými plány a živelnou inscenací, kdy jsou postavy neustále v pohybu. 

Nic zásadního tu nechybí ani nepřebývá, písně, pódia a večírky se střídají a přitom si divák zvolna uvědomuje, jakého člověka má vlastně před sebou. 

Duchoň patří mezi největší a nejpříjemnější filmová překvapení tohoto roku.

Zpěvák je právě na vrcholu slávy, a to právem, protože má krásný, nezaměnitelný hlas, dobře vypadá a umí se na pódiu pohybovat.

Bebjak si bere estrády jako formální i estetický klíč k vyprávění.

Film Petera Bebjaka je opulentní dobovou freskou, která osud slavného zpěváka neidealizuje.

Na karlovarském festivalu roztleskal i diváky, kteří titulní jméno slyšeli poprvé.

Je hrozná škoda, že se tvůrci spokojili s filmem, který následuje cestu klasického životopisu, když mají v rukou život, který by skýtal mnoho podnětnějších přístupů.

Film sází na překotné tempo a vydatnou retro atmosféru a bohužel nezáměrně tak vystihuje normalizační hodnotovou prázdnotu.

Lidé o svých vlastních osudech do velké míry rozhodují sami. Jak žil Karol Duchoň, a proč tak žil, bylo jeho rozhodnutí, říká režisér Bebjak.

Jak vznikala dobová atmosféra filmu? Má režisér rád překvapení na place? A co všechno dělal, aby pronikl do popkultury 70. a 80. let?