Kdyby šel v kině vypnout zvuk. Krásné Planetě Česko chybí ticho

Film, tak jak je natočený a o čem má vyprávět – to dělá velmi dobře.

Citlivý snímek dokáže oslovit širokou diváckou obec a určitě téměř každého, kdo s problémem „skleněných dětí“ přišel tak či onak do kontaktu. 

Jde o nadstandardně vyspělé dílo, které působivě a bez senzacechtivosti předává niterný pohled protagonistky.

Ta druhá skrze situaci rodiny s hendikepovanou členkou sahá po univerzálním portrétu vazeb, očekávání a potřeb v našich rodinných životech.

Ta druhá je maximálně upřímná, neironická, zbavená tendenčního patosu a laciného sentimentu. Jde o pomyslně zemitý návrat k čiré lidskosti.

Jde o reportážní typ dokumentu, přesto je to strhující. Režisér se snaží soustředěně dostat do jádra dění.

Film složitou kauzu zachycuje přehledně. Je emočně silný a rychle uteče.

Dokument o takzvaných skleněných, nezáměrně přehlížených dětech mapuje nevšední téma čistě pozorovatelsky, o to silněji.

Oba filmy jsou zásadními výpověďmi o svých tématech, jakkoliv jsou pojaté úplně jinak.

Ten film empaticky, něžně a jemně sleduje Johančin život a její rodinu, jak vše prožívá a řeší. Tohle téma by se dalo pojmout drsněji, ale

Ta druhá má takové kvality, že by měla na odpovědných místech vyvolat diskuzi o výpomoci rodinám, ve kterých se vyskytuje dítě s handicapem.

Jednoduše skvělý příběh, který sám o sobě dokazuje dokumentaristický cit Marie-Magdaleny Kochové. 

Fakt, že autorka vychází z vlastní zkušenosti, nejspíš významně přispěl k velmi přesné míře intimního, a zároveň velmi citlivého přístupu k tématu i jeho aktérům.

Výjimečně citlivé dílo, které z poměrně všedních situací a rozhovorů skládá tíživý příběh rezistence, tichého, a přitom intenzivního vnitřního zápasu se svědomím. 

Film působí velmi autenticky. Své téma prezentuje velmi přehledně, zároveň nepolopaticky. Má velmi padnoucí hudbu, která nikdy není návodná.

Co spojuje dokumenty Ta druhá a Ještě nejsem, kým chci být, uvedené na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech?

„Skleněné děti svádějí velké vnitřní boje a trpí pocity viny,“ říká Marie-Magdalena Kochová.

„Nejdřív jsme se hodně otevřeně bavili s Johankou o tom, jak nastavit mantinely. Jedním z nich bylo, že jsme za ní jezdili zásadně v hodně malém štábu, většinou jsme tam

V rozhovoru režisérka přiblížila, proč se do civilního observačního dokumentu rozhodla zakomponovat stylizovanou linku.

Jméno Marie-Magdaleny Kochové není ve světě filmových festivalů neznámé. 

Odmalička pro ni byla klíčová audiovizuální tvorba. Místo referátů nosila do školy reportáže. Bavilo a baví ji vnímat svět skrze médium filmu.